O pár dní už jsem to prošvihnul, 70. narozeniny oslavil Vlastimil Petržela ve čtvrtek 20. července. A vyšlo s ním při té příležitosti i několik pěkných rozhovorů, třeba tenhle od Hynka Preislera.
Nicméně Vlastimil Petržela je natolik barvitou a pozoruhodnou osobností, že bych si opravdu vyčítal, kdybych mu - byť takhle se zpožděním - také nepogratuloval. A nedal k lepšímu i pár historek, které mi v souvislosti s ním utkvěly v paměti.
A to jak z české ligy, tak z Ruska, kam jsem za ním vyrazil na novinářskou výpravu v roce 2003. Tam daleko na Východě se rozléhá vskutku úplně jiný svět. Fanfarónská duše českého trenéra se v něm svým způsobem našla - a v příšeří hracích sálů petrohradských kasin vlastně načas i ztratila.
Specifická tvrdohlavá povaha dovedla Vlastimila Petrželu k jeho velkým fotbalovým úspěchům, ale za maskou rozšafného suveréna se skrývaly i vnitřní nejistoty a strachy, které u rulety "léčil" prášky a zapíjel vodkou. Až ho to skoro zabilo.
Vlastimila Petrželu jsem zažil na vrcholu slávy i v období, kdy pomalu nevěděl, kde je a jak se jmenuje. Dokázal se z toho vyhrabat, dnes žije ve Vlašimi, trénuje tam dorost a hlavou mu občas určitě prolétnou myšlenky na to, jak vysoko vzlétl, až ke slunci - a jako bájný Ikaros se pak zřítil střemhlav dolů. Nakonec ten pád ustál a s tím je asi na místě svázat gratulaci největší. Mohlo to dopadnout i hůř, zejména při četných dopravních nehodách, ze kterých jako zázrakem vyšel vždy maximálně s boulí na čele a nějakou tou odřeninou. Jeho strážným andělům je za to potřeba poděkovat, s Vlastimilem Petrželou se totiž opravdu nenudili.
Kapitán, asistent, trenér. Byl to fofr
Jedna z mých úplně prvních, spíše ještě matných fotbalových vzpomínek se váže k zápasu Československo-Kuvajt na MS 1982. Jako osmiletý kluk jsem zachytil, že dal sice Panenka gól z penalty, ale skončilo to 1:1 a je to strašná ostuda. Že v tom utkání nastoupil i nějaký Petržela, to jsem tehdy ještě opravdu nevnímal.
Když ho v 66. minutě utkání ve Valladolidu poslal trenér Vengloš na hřiště místo Petra Janečky, byl to pro Petrželu v jeho takřka 29 letech reprezentační debut. Pak hrál za národní tým ještě jednou, kvalifikaci na Kypru. Shodou okolností to zase skončilo 1:1 a byl to další výsledkový propadák, to už za trenéra Havránka.
Jako útočník Brna, Chebu a Slavie nastřádal Petržela v lize bilanci 116 zápasů, 36 gólů. Každý třetí zápas gól, to nejsou špatná čísla. Vážné zranění pak ale absolventovi pedagogické fakulty kariéru ukončilo. A svým způsobem z něj udělalo i trenéra. Coby hráč končil ve Slavii jako kapitán, a tak mu vedení dalo šanci dělat trenéru Jarešovi asistenta. Když pak byl zkušený praktik odejit, povýšil Petržela ve 33 letech a 3 měsících svého mladého života na pozici ligového trenéra. A navíc ve Slavii. Zejména v té době to bylo něco opravdu extra mimořádného.
Mimochodem, Petržela je vůbec druhým nemladším trenérem Slavie v dějinách. Jistý Josef Sloup přezdívaný Štaplík vedl Slavii už ve dvaatřiceti. Jenže to se psal rok 1897.
Nechci Petrželův životopis vyprávět úplně do detailu. Ale na jeho brzkém startu je podstatné, že dostal velmi brzy příležitost přičichnout ke světu velkých možností. A probudilo to v něm velkou chuť a touhu coby trenér prorazit.
I stalo se. Vedl Slavii, Spartu, do ligy postoupil s Libercem, s Bohemians, posléze i s Baníkem. Se Zenitem Petrohrad se prokutal do čtvrtfinále Poháru UEFA, v ruské lize skončil druhý a získal s týmem ligový pohár.
Jen jeden sen se mu nikdy nenaplnil. Vést reprezentaci. Byl mezi kandidáty na pozici trenéra té ruské, on ale snil především o českém národním týmu.
Zažil jsem takříkajíc v přímém přenosu jeho hloubku jeho traumatu, když v roce 1997 v souvislosti s odchodem Dušana Uhrina ukázal tehdejší šéf českého fotbalu František Chvalovský nikoli na Petrželu, ale na Jozefa Chovance.
To se pak následujícího dne v redakci Sportu, kde jsem tehdy pracoval, rozdrnčel telefon, pevná linka. A volajícím byl právě trenér Petržela. Byl, jak se říká, úplně na káry. A cítil potřebu se k tomu všemu vyjádřit.
Co jsem si od něj tenkrát vyslechl, co jsem pak s Vlastimilem Petrželou zažil o pár let později v Rusku, i mnohé další prozradím zájemcům v další, placené části tohoto textu, o několik odstavců níž.
**
Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem předplatitelům projektu Je to kulatý na Gazetistu, kterých postupně přibývá. A já se jim za to snažím nabízet kvalitní texty o fotbalovém zákulisí. Přinejmenším 10 měsíčně, obvykle víc. Ten, který právě čtete, je v červenci jedenáctý, a to nám v tomto měsíci ještě týden zbývá, takže další určitě ještě přibudou.
V uplynulé týdnu jsem exkluzivně přinesl v tomto textu novinky o tendru na vysílací práva tuzemské Fortuna ligy, který se musí přepisovat po návštěvě fotbalových bossů na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v Brně. A podíval jsem se detailně i na regule a pravidla spojená s otevíráním nového stadionu v Hradci Králové, který se dostal do skluzu a vzniklo kolem toho spoustu dohadů a zlé krve. Více o celé kauze zde.
Za měsíční předplatné 99 korun dostanete každý nový text, pochopitelně celý, do své mailové schránky a získáte navíc plný přístup k dosavadním pěti desítkám publikovaných článků, ve kterých se snažím přinášet prémiový obsah. O čem jsou, o tom si nejlepší obrázek můžete udělat sami zde, přinejmenším začátky textů jsou vždy volně přístupné. Vím, že složenek a plateb máme každý spoustu, na druhou stranu za 99 korun pořídíte dnes zhruba dvě piva a ani přitom nemrknete. Takže pokud to s mými texty na měsíc zkusíte, budu rád, a když potom zůstanete předplatitelem či předplatitelkou i nadále, budu samozřejmě ještě raději. Díky za důvěru!
No a teď si pojdme dovyprávět celý příběh, nejen ten o Petrželově emotivním telefonátu...
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chceš číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč