Zápas s Izraelem se samozřejmě lišil od těch předchozích dvou ve skupině, tedy s Anglií a Německem. V nich byl oprávněný předpoklad, že favorizovaní soupeři budou tlačit, dobývat, diktovat tempo hry. A Češi se budou bránit.
Bránili se tím nejlepším možným způsobem, vysokým presinkem a velmi aktivním napadáním rozehrávky soupeře. Mít Kušej a spol. vybroušenější koncovku, mohli vedle Němců porazit i Angličany.
Izrael má hráče srovnatelnější kvality, bylo tedy zapotřebí hrát proti nim "normální fotbal", to znamená prosazovat se kombinačně nebo individuální technikou. A tady padla kosa na kámen, to najednou nějak nešlo.
"Bylo nás vpředu málo," durdil se po utkání Adam Karabec, oprávněně chválený za skvělou kolmici, kterou v utkání proti Německu vysunul Kušeje ke sprintu v zárodku gólové akce.
Proti Izraeli ale například Karabec nepředvedl nic. Jistěže má pravdu v tom, že český tým hrál při..., pardon, příliš opatrně, ale i tak, co v utkání ukázal on? Nebo opora Baníku Kaloč? Pokud se tentokrát mělo víc kombinovat, držet balon ve středu pole, tak to bylo na nich. Selhali.
Souhlasím s tím, že pokud tým předvede špatný výkon, začíná vše u trenéra, který tým na zápas zjevně špatně vybral a připravil. A souhlasí s tím i Jan Suchopárek.
Také trochu podlehl mámení myšlenky, že proti Izraeli stačí uhrát bod. A jedenáctku proti Izraeli postavil už hodně s výhledem na start vyřazovací části, na duel s domácí Gruzií. Bral ohled na velký výdej síly a energie u některých hráčů v duelech s Anglií a Německem a nechal je regenerovat, v potaz vzal i hrozbu žlutých karet. Prostě rozložil zátěž i na další hráče v týmu. A věřil, že i v tomto složení zápas s Izraelem zvládnou. Bohužel nezvládli.
Svoji roli pak jistě sehrály i zdánlivé detaily, jako například brzké zranění a vynucené střídání Vitíka. Týmu se pak na hřišti viditelně nedostávalo vůdčích osobností.
Nejpodstatnější ze všeho ale byla katastrofální ofenzivní fáze. Absolutní neschopnost soupeře fotbalově přehrát.
Destrukce z nutnosti
"Jediné, co umíme, je destrukce, v mezinárodní konfrontaci je to pak trapné," objevilo se pak mimo jiné v hodnocení na sociálních sítích. Svým způsobem je to pravda. Ale za to nemůže Jan Suchopárek.
Ten pracuje s tím, co česká mládežnická základna vychová. Její největší nedostatek je dlouhodobě v tom, že už na začátku celé cesty nevštípí klukům náležitě kvalitní individuální techniku práce s míčem v rychlosti. A co se nenaučí v osmi nebo v deseti letech, to už v patnácti nebo dvaadvaceti prostě nedoženou, i kdyby se zbláznili.
A pokud někdo nadává trenérům, ať už Šilhavému, Suchopárkovi nebo na klubové úrovni třeba Trpišovskému, že se svými svěřenci nehrají krásný, otevřený, kombinační, oku lahodící fotbal, ale atletickou běhavou destrukci s brejky, tak mu prostě uniká důvod, proč tak činí. A tím je, jak to říct, fotbalově limitovaná kvalita českého hráčského materiálu.
A tohle se patrně nezlepší, dokud se už k nejmladším klukům (a děvčatům, pardon) nedostanou kvalifikovaní, tím pádem i dobře honorovaní trenéři. V ideálním případě zároveň bývalí kvalitní hráči, kteří začínajícím adeptům fotbalového umění budou umět správně ukázat, jak s balonem zacházet. Současný model s výchovou za pomoci nadšených tatínků má prostě svoje limity.
V dospělém fotbale tak trenéři prostě pracují s tím, co je k dispozici. Na klubové úrovni doplňují chybějící aspekty, tj. techniku, kreativitu a rychlost, ze zahraničních zdrojů. Ale i tak v celkovém kontextu musí v konfrontaci evropských pohárů sázet na extrémní taktickou či atletickou připravenost, aby byli konkurenceschopní.
Vlastně i Trpišovského Slavia narazila na podobný problém jako teď Suchopárkův tým na Euru "21". Čím lepší soupeř, tím líp se proti němu i Slavii hrálo. Protože proti Chelsea, Barceloně a spol. svým způsobem "stačilo" postavit aktivní blok. Soupeř hrál a Slavia jeho rozehrávku napadala. Když se ale Slavia ocitla v Konferenční lize a měla přehrát průměrné soupeře z Turecka nebo z Kosova, byla z toho najednou stejně vyjevená jako "lvíčata", když měla přehrát mladíky z Izraele.
Uznávám, jako každé srovnání je i tohle trochu zjednodušující, ale podstata té myšlenky, domnívám se, funkční je.
Červen je pozdě. A červenec už ne?
A proč tam nehráli Hložek, Čvančara, Zima nebo David Jurásek, když z hlediska data svého narození mohli? divili se také mnozí. Přiznám se, že k mému údivu i pánové Lukáš Vácha a David Kobylík v televizním studiu.
Tak fajn. V další, placené části článku se pokusím vysvětlit, proč by podle mě nebyl dobrý nápad třeba Adama Hložka nebo Davida Zimu do Gruzie, potažmo Rumunska tahat.
A ještě zadarmo tu zmíním to nejpodstatnější: Protože jmenovaní by o to s nejvyšší pravděpodobností absolutně nestáli.
A pokud se někdo, nebudu jmenovat, rozčiluje, že zlá FIFA/UEFA nutí hráče, aby ještě 17. června reprezentovali za A-tým na Faerských ostrovech (a bere jim tak čas na relaxaci), a následně se týž člověk diví, že stejní hráči chybí na ME "21", jehož finále se hraje 8. července, tak sorry, ale myslím, že dotyčný to přinejmenším nemá úplně dokonale promyšlené.
Ať se nám to líbí nebo ne, i termínově je ME hráčů do 21 let definované jako turnaj pro fotbalisty "zatím ještě druhého sledu", pro nadějné hráče, kterým se ještě brána do velkého evropského fotbalu neotevřela. A právě na tomhle turnaji na ni tlučou.
Ti, kteří tou bránou už prošli, jsou už mentálně zakotvení jinde. Problém s uvolněním na turnaj by měli ve svém zahraničním klubu. A oni sami by se na turnaj takřka jistě nehrnuli, ve svém vývoji už jsou dál, hranice mládežnického fotbalu překročili. A je prostě blbost, aby dělali krok zpět.
Ano, debata v souvislosti s letošním Eurem "21" se může relevantně vést o Čvančarovi, který měl ale v závěru sezony zdravotní potíže (byť proti Plzni v posledním utkání na chvíli nastoupil). A také o Davidu Juráskovi. Oba hráli kvalifikaci, do Suchopárkova týmu svým způsobem patřili.
Ale Hložek či Zima opravdu ne.
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chceš číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 99 Kč